I děti chtějí mobil

Jako malá holka jsem hodně toužila po nějaké mobilním telefonu. Vždyť ho měly všechny moje kamarádky a já zas byla jediná, kdo ho neměl, což mě docela dost štvalo a taky zároveň mrzelo. Můj bratr byl sice jenom dva roky starší než já, ale už mě mobilní telefon. Když to tak vezmu zpětně, tak ho měl vlastní ještě dříve než já. On ho dostal asi v sedmi letech. To mě hodně naštvalo, protože já jsem mobilní telefon chtěla taky. A když mi bylo devět let, tak ani já jsem neměla mobilní telefon. Vůbec jsem nechápala, co je tohle za spravedlnost. Tak jsem se zeptala mých rodičů, proč můj bratr měl tak brzy mobilní telefon a já ne.

A moje máma mi řekla, že bratr si to prý zasloužil. Nechápala jsem, čím si bratr mobil zasloužil, aby měl mít telefon. A oni mi řekli, že sousedům vždycky postupně odhrnoval v zimě sníh anebo jim pomáhal třeba se sekáním trávy. On tedy přímo nesekal trávu, to by mi asi ani nikdo nedovolil, vzhledem k jeho věku. Když byl takhle malý, tak pouze shrabával trávu. Podle mého názoru to bral bratr spíše jenom jako nějakou hru a rodiče to tak taky brali.

A dokonce i sousedi samozřejmě. A tak dostal vždycky nějaký drobný peníz. Takže si potom našetřil tolik peněz, aby mu rodiče koupili jeho vysněný mobilní telefonů A byl to sice takový obyčejný telefon, ale už byl taky takový prima, že měl fotoaparát a taky tam Bratr měl hrát hry. Prostě pro dítě to byl vlastně i docela luxusní mobil. Je jasné, že dítě v pěti letech nemůže pracovat, ale naši rodiče řekli, že když se bude alespoň snažit a bude hodný, tak mu mobilní telefon koupí. Zatímco já jsem prý velmi zlobila a utíkala jsem ze školky anebo jsem se doma prý hodně vztekala. Mobilní telefon jsem tedy měla sice později, ale to jsem ho měla zase lepší než můj bratr. Alespoň něco se mi tedy vyplatilo, takže vím, že čekat se někdy vyplatí.